Prací prostředky

 

Prací prášek je chemická látka s detergentními účinky, přidává do vody pro lepší praní. Prací prášek míval tradičně podobu prášku nebo granulí, ale čím dál častěji využívá i tekutá forma pracích prostředků. Některé prací prostředky se vyrábějí také jako tablety nebo rozpustné balíčky. V poslední době je kladen i důraz na to aby byly prací prášky šetrné k životnímu prostředí.


Prací prostředky v práškové formě se prodávají v papírových krabicím nebo sáčcích. Velikost balení je různá od mnohakilových balení na desítky praní až po malá balení třeba i jen na jedno praní. Díky oblibě koncentrovaných (kompaktních) pracích prášku je důležité se podívat na dávkování a počet praní z jednoho balení.


Tekuté prací prostředky se prodávají v plastových (PET) láhvích. Velikosti jsou opět různé a uzávěr často slouží jako odměrka.

 

V 60. letech 20. století vedli výrobci pracích prostředků reklamní válku o to, kdo bude mít trvanlivější prostředky. Detergentní sloučeniny se rychle objevily ve vodách - potocích, řekách, jezerech atd. Prací prostředky také obsahovaly fosfátová aditiva, která změkčují vodu a zvyšují tak účinnost detergentních molekul. Se stoupajícím množstvím fosfátů se v důsledku vysokého množství fosforu ve vodě podstatně zvyšoval růst takzvaného vodního květu a ten spotřebovával většinu kyslíku ve vodách, což vedlo k hromadným úhynu vodních živočichů. Proto byly fosfáty výrazně omezeny a současně je velký trend k co největší koncentrovanosti pracích prostředků.

 

Mýdlové ořechy jsou přírodní alternativou k pracím prostředkům používanou po staletí v Indii a Nepálu. Nejsou to tak docela ořechy, jde o plody stromu mýdelníku. Mýdlové ořechy jsou jednou z nejlepších (po stránce přátelskosti k životnímu prostředí) alternativ ke komerčním pracím prostředkům.
 

Jsou výhodné levné prací prostředky?


Běžně lze koupit velice levné prací prostředky. Může se jednat ale o pochybnou koupi. Některé prostředky často perou špatně, neboť obsahují velké množství plnidel a málo účinných látek. Do pračky si tak spotřebitel sype kuchyňskou sůl nebo drcený mramorový prášek, které samy o sobě neperou, zato dostatečně nadmou obal. Prát v čiré vodě může být přitom zhruba stejně účinné. Kupovat prací prostředek, který nepere, je jistě neekologické. Ne že by takový prací prostředek přímo škodil, když se dostane do odpadních vod, ale jeho výroba a přeprava zatěžuje životní prostředí zcela beze smyslu.


Některé levné prací prášky mívají potíže s tzv. inkrustací. Prací prostředek se po praní dostatečně nevymáchá z textilních vláken a usazuje se na nich. To pak zhoršuje vlastnosti tkaniny při jejím nošení – prádlo je méně příjemné na omak, méně prodyšné a ztrácí i pevnost. Prádlo také více ztrácí barvu (zešedne, zežloutne, tvoří se na něm skvrny). Zbytky prášku na tkanině mohou vyvolávat i alergické reakce, především u lidí s citlivou pokožkou. „Křemičitany, které v současné době nahrazují fosfáty v pracích prostředcích, však také mohou způsobovat inkrustaci.


U pracích prostředků se většinou používají anionaktivní tenzidy (tenzid je účinná látka) zpravidla v kombinaci s neionogenními. Prací schopnost tenzidů spočívá na schopnosti navázat na sebe špínu. Vedle toho se v pracím procesu uplatňují ještě další látky: křemičitany, respektive zeolity (nahrazující fosfáty); karboxymethylcelulóza a jí podobné sloučeniny (zabraňují zpětnému usazování špíny), opticky zjasňující prostředky (pro bílé prádlo) a další. Specifický účinek mají enzymy atd
Fosfáty které jsou dnes již zakázané, sice zvyšovaly účinnost, ale zároveň znamenaly velkou zátěž pro životní prostředí. Fosfáty fungují totiž jako skvělé hnojivo. Výsledkem je bujení sinic a řas, kterým hnojení vyhovuje, což působí problémy ostatním vodním organismům.

 

Historie pracích prášků.


Po celá staletí se v domácnostech k namáhavému praní používaly různé směsi mýdel. Až okolo roku 1880 došlo k prvním pokusům o výrobu pracího prášku. Ten však zatím nebyl ničím jiným než rozemletým mýdlem. Ke skutečnému pokroku došlo až ve chvíli, kdy se v prášku smíchaly prací a bělicí složky. Prvním, kdo přišel s původním pracím práškem tako-vého druhu, byla společnost Henkel & Cie, založená roku 1876 v Düsseldorfu.

Prací prášky a mycí prostředky
Dříve se pralo pomocí mýdla a množství mechanické práce. Nejprve tlučením prádla u vody na kamenech a později drhnutím na valše. Tenzidy jsou, nejdůležitější složka pracích prášků, zjednodušeně řečeno “vlezou” mezi látku a špínu, která pak snadno odplave. Tenzidy jsou látky nejrůznějšího chemického složení, které se v přírodě různě dlouho rozkládají.
Některé složky pracího prášku účinkují jen za specifických teplot. Např. enzymy, které odbourávají biologické nečistoty (skvrny od jídla, krve), fungují jen do 40°C. Nemají smysl při praní na vyšší teplotu. Naopak bělidla jsou účinná až od 60°C a nehodí se pro praní barevného prádla. Mimochodem - bělidla nedělají bílé prádlo čistější, ale jen zářivější - mění lom světla na látce.


Běžný prací prášek obsahuje až 14 různých složek, z nichž ne všechny jsou pro praní nezbytné. To se týká zejména tzv. plnidel, které neperou, ale pouze navyšují objem a zbytečně zasolují povrchové vody. Nejsou však obsaženy v tzv. kompaktních pracích prášcích. Kompaktní prášky koncentrovanější, a dávkování je mnohem menší.

 

Vytisknout